Synu, Vezmi mě na Velikonoce domů. Budu sedět v koutě, nebudu nikoho obtěžovat.
Vezmi mě na Velikonoce domů, vezmi si mě, synku. Opřu se někde v koutku, do úst kapesník, abych nekašlala, a pár dní zůstanu v rodném domě, kde se léčí i stěny. Tady to nevydržím. – Ty, Otče, jsi jako dítě. Teplo, čisto, jídlo, ještě něco z domova přivezu, lék Koupím. “Nechci jíst, Vašku, už rok jsem doma nebyl,” snaží se starý Petr synovi nahlédnout do očí.
Zůstal jsem sám na pokoji a všichni byli odvedeni domů. – Dobře, dobře, do prázdnin ještě čtyři dny … Odeberu. Vasilij se otočil k oknu a nadšený Petr začal chodit po pokoji a řekl synovi, že už je mu mnohem lépe. Zůstal sám a podíval se z okna. jaro; smuteční vrby, které někdo vysadil na nemocničním dvoře, rozkvetly a zezelenaly.
Všude je takové ticho. Ne každý si na svátky vezme rodinu, jsou těžce nemocní a ti, kteří nikoho nemají. Samota začala Petra opět zahalovat a freneticky mačkat v hrudi. Jak vydržet další čtyři dny? Až se vrátím domů, půjdu na hřbitov za Marií. Marie, srdce mi láme, když si myslíš, že nejsi. Lehké mraky plují a plují modrou oblohou, hromadí se, blednou a náhle se ztrácejí v nekonečnu.
Bílé přehozy na nemocničních lůžkách, vůně léků a ticho, freneticky depresivní, vykrvácející duše, roztrhané na rodném dvoře, kde se objevil prvosenka. “Bože, Bože, vrať mě domů, šumí borovice U Branky a ze smutku oh, vrať mě na den nebo dva a pak si se mnou dělej, co chceš,” šeptá Petr a dusí se kašlem.
“Veročo, přivezu tátu na svátky domů,” pohlédl Vasilij prosebně do očí své ženy a pokusil se ji obejmout za ramena. Věra nervózně zvedla rameno a uvolnila se z objetí. – Víš, že tvůj táta má tuberkulózu a může nakazit celou rodinu. – ale doktor říkal, že už dlouho nevytváří tuberkulózní tyčinky.
Nepředstavuje tedy nebezpečí pro lidi, kteří ho obklopují. – Věříš doktorům? Už vůbec nikomu nevěřím. Tito lékaři nyní nic nechápou. Copak nám doktor fandí? Více nemocných, více peněz. Chceš nás odsoudit k věčné nemoci a zkáze? Vera mlčela a do večera se s Vasilijem nezmluvila slovem, ale v noci dlouho plakala a stěžovala si, že ji Vasilij nemiluje.
Přitiskl manželku k hrudi, políbil obličej mokrý slzami, požádal o odpuštění a znovu opakoval, že se otci nestane nic, pokud zůstane na svátky v nemocnici. V sobotu Petr neodešel z okna. S bolestí hleděl na slunce, na letáky, na zelené travní klíčky, které se táhly ke světlu, a na krásné mladé čápy, kteří kroužili vysoko.
– Do večera je ještě daleko, přijedeš za mnou, Synu, přijedeš za mnou, Vasio. Někde v kostele byla pláštěnka odstraněna. Marie od pátku do soboty vždy celou noc seděla u pláštěnky. – Za co tě, Ježíši, ukřižovali? “řekl Petr nahlas. – Za naše hříchy, ne za tvé, protože jsi byl bez hříchu. Je bez hříchu a zemřel v takových bolestech, aby nás, hříšníky, zachránil. Jaké nelidské utrpení jsi snášel.
Odpusť mi, že si stěžuju a neopouštěj mě, neopouštěj mě. Slyšel jsem doktora, jak řekl svému synovi, že mě nechá vzít si mě na pár dní domů, že už nejsem nakažlivý. Slunce se začalo klonit k západu slunce a posílalo poslední paprsky na mladé koruny. Přinesli večeři – mléčnou kaši, čaj a kousek chleba. – Proč vás nevzali domů? Starší žena, která přinesla jídlo, se soucitně podívala na nemocného. Neodpověděl, protože škoda sevřela křeč v krku.
Když po chvíli přišla pro nádobí, zjistila, že se jídla nedotkl. S těžkým povzdechem jsem vše přenesla do kuchyně. Petr na chvíli ucítil přítomnost ve Sněmovně své zesnulé manželky Marie. Ten pocit byl tak silný, že málem omdlel. V hrudi se bušilo zoufale, svět se nějak divně houpal a pohled nemohl opustit uplakanou vrbu: tak smutně upustila své krásné rozkvetlé větve.
Opřel se horkou tváří o studený polštář a tak ležel až do rána, aniž by zavřel oči. Měsíc se díval velkým oknem, pak se schoval za mraky, pak se kvůli nim vynořil, vrhal svůj studený odlesk na bledý, nemocně vyčerpaný obličej a suché lesklé oči, ve kterých se odrážela nepopsatelná touha. Brzy ráno o Velikonocích šli Vasilij s vírou a osmiletým Romanem do kostela.
Po bohoslužbě chtěl jít do nemocnice, ale přijel na návštěvu Werin příbuzný. Až do večera seděli všichni u bohatého svátečního stolu, vzájemně si gratulovali k svátku, zpívali ” Kristus vstal z mrtvých!». Vasilij cítil v hrudi takový nepopsatelný smutek, nevydržel to a vyšel ven. V kostele se volalo na oslavu a smutek přerostl v děsivou bolest srdce.
Vzpomněl jsem si, jak kdysi, přesně o Velikonocích, ležel desetiletý chlapec po operaci slepého střeva na jednotce intenzivní péče. Nikdo z rodiny k němu nepustil, ale táta celý den stál pod oknem. Přes slzy se usmíval, vyřezával z plastelíny zvířata a ukazoval mu. Doktor odváděl tatínka z okna, odešel, vrátil se a stál, dokud Vasilko neusnul. Když se druhý den za úsvitu probudil, chlapec znovu uviděl otce, jak se dívá z okna.
Dodnes neví, kde tehdy otec přespával … zatímco hosté trávili, Vasilij smutně seděl ještě asi hodinu a pak šel spát. Ale nemohl jsem usnout. Věra se k němu přitiskla, políbila ho a horlivě šeptala, že ho miluje. Ráno, když jsem pro otce vařila tašku s jídlem, dala tam lahodnou klobásu, drahé bonbóny a několik nejlepších mandarinek.
Vasilij se cítil tak zničený, téměř neslyšel její slova. Nemocnice byla zasažena klidem, který nastal na chodbách. Nečekal jsem na výtah, běžel po schodech do sedmého patra. Rodičovská postel byla prázdná, jen pružiny zčernaly, v ostrém kontrastu s prádlem ustlaných postelí.
Sotva přehodil těžké nohy, přistoupil Vasilij k další sestře. Aniž by čekala na otázku, tiše řekla, že to nikdo nečekal. Rozsáhlý infarkt zlomil otci srdce právě o Velikonocích. Dělali jsme, co jsme mohli, ale bohužel … a mlčela …
