Antonina otevřela starou skříň a vytáhla košili. Tonyo, ty jsi nedala Jurinovi věci? zeptala se sousedka Galia. – Něco jsem rozdala, ale tohle tričko je ubohé. Jura si ji chtěl vzít na moje jubileum. Půl roku jsem na to nedosáhl… řekla Antonina a rozplakala se. – To nemůžeš, Tonyo. Musíme žít dál. Proč se tak chováš? Galia objala kamarádku. – Jak mám žít sama, Galio? Elena v Kyjevě. Má svůj život. A já zůstala sama. Antonín s Jurijem prožili třicet pět let duše v duši. Byl to opravdu šťastný rodinný život, nikdy se nehádali o nic. Antonina celý život pracovala jako kuchařka a Jurij jako svářeč. Žili jsme jako všichni, jen trochu. Od matky Antonína dostal dům v obci a velký pozemek. Antonina chovala květiny a Jurij miloval vyřezávání do dřeva. Byla hrdá na to, jaké krásné věci muž dělá. Yuri ozdobila verandu a verandu domu elegantními vzory. Dokonce i jednoduché stoličky, lavice a chlebníky se proměnily v skutečná umělecká díla. Poté, co se z ní nestal manžel Antonín, opustila pozemek.
Jediné místo, kde chtěla být, byl hrob jejího manžela. Často chodila, uklízela, polila plevel. – Jura, přišla jsem…,, řekla Tonya potichu. Mluvila s manželem, jako by tu byl pořád. Dcera přijela z hlavního města jen zřídka a Antonín byl osamělý. Nechtěla už nic, každý den bez milovaného manžela byla těžká. Tonya se rozhodla, že se předem postará, aby poté, co nebude, byla položena vedle svého manžela. Vybrala všechny odložené peníze a obrátila se na příslušný úřad. Lena o svém nákupu nic neřekla. Antonina věděla, že jí dcera bude nadávat, protože mladým se vždy zdá, že na odchod myslet ještě brzy. Po obdržení všech dokumentů se Antonínu ulevilo, věděla, že bude ležet vedle Jury. – Jura, koupila jsem si pěkné místo vedle tebe. Suché, rovné. Juro, přemýšlela jsem, že bych ti mohla dát tvůj stroj, tvůj nářadí, tvého souseda Vasilije. Ptala jsem se Leny, ona říká, že na internetu draho nekoupí. Nemá čas se s tím poprat. Ale Vasilij všechno prošustruje, to je škoda, ” řekla Antonina a trochu přemýšlela. Dva metry od hrobu Jiřího Antonína si všiml muže, který utíral pomníček hadrem. Muž vstal a naslouchal Antonínově řeči. Vyšel z plotu a blížil se k Antonínu. “Dobrý den,” řekl. “Dobrý den,” řekla Antonina a podívala se na něj. – Omlouvám se, slyšel jsem váš rozhovor. Za kolik ho prodáváte? skromně se zeptal cizí člověk.
– Nevím, prostě to dám do dobrých rukou. Antonína okinula pohledem svého manžela. Hubený, malý, dobře oblečený. – Jmenuji se Grigorij Petrovič. A vy? – Antonina. V důchodu jsem dělal řezbáře. Času je teď hodně. Nasedli do autobusu a jeli za Antonínem. Bydlela nedaleko. “Pojďte dál,” pozvala Antonína. – Celý nástroj je tady. Grigorij Petrovič vešel do garáže. “V dobrém stavu je všechno, koukám,” řekl Řehoř. – Jo, Jura mě držel v pohodě. Jak se před půl rokem ukázalo, takhle to tady vypadá. – Sympatizuji. A já jsem tři roky Vdovec. – Kdy si všechno vezmete? – O víkendu přijedu autem. Jen to nikomu neprodávejte. – Přijíždím o víkendu. Tady je moje číslo. Antonín a Řehoř si vyměnili telefony. Tonya se vrátila do města. Druhý den jí volala Dcera. – Mami, Ahoj. Jak se cítíš? Zeptala Se Lena. – Dobře, Leničko. Včera jsem přijela z vesnice. Táta uklízel. Záda trochu bolí, ale dobře. – Mami, říkala jsem ti, ať ten dům prodáme. Co tam chceš dělat? Jsi jen unavený. Vždyť tam není ani spojení. Pokud něco, tak ani sanitku nevolejte. – Jsem v pohodě, Neboj se, Eleno.
Uplynul týden a Antonina opět přijela do vesnice. Čekala, až přijde Řehoř pro nástroj. Začalo pršet a doma byla zima a vlhko. Antonina šla pro dřevo. Jen se nakláněla, jak se chytla za záda. Sotva se dostala do postele. Za oknem se spustil silný liják. Antonina slyšela zaklepat na okno. “Jak se to nehodí,” pomyslela si. Natáhla ruku k telefonu, který ležel na parapetu. – Gregory, nemůžu vstát. Chytla mě záda. Nemůžu otevřít dveře. – Oh, co mám dělat? – Otevřete bránu a projděte zahradou. Řehoř otevřel starou rezavou bránu a vešel do zahrady. Tráva mu byla až po pás. Dříve Jurij sekal trávu a nyní byla zahrada opuštěná. Řehoř přes dvůr vstoupil do domu. Antonina ležela na posteli. – Gregory, pojďte dál! – řekla Antonínovi. – Dobrý den. Pomůžu vám vstát. Řehoř podal Antonínovi ruku. – Děkuji vám. Chtěla jsem přinést dřevo, naklonila jsem se a bylo to… Antonín si chvíli sedl, bylo to lepší. – Vidím, že nemáte košatou zahradu. Přijedu, zkouším to.
– Co to děláte? Nešikovně. Vy sám nejste mladý chlapec. “Mám sílu jako mladý kluk,” smál se Řehoř. Dříve jsme s manželkou dělali nordic walking, jezdili jsme na výlety… teď chodím sám. A co vy, když ne tajemství, kolik je Vám let? – Šedesát. – Takže jste ještě mladá žena. Půjdeme spolu? “Nevím,” znudila se Antonina. – To je tak skvělé. Krása, Příroda. Tai je velmi užitečná. Čistý vzduch … mám klacky. “Jo, minulý týden jsem si koupila místo u manžela,” smála se Antonina. – A vy myslíte chůzi… tam se vždycky dostaneme, ne? Chtěli bychom naše druhé polovičky, abychom rychle odešli? Tak pojďme prostě žít … Antonina souhlasila. S Řehořem se začali společně věnovat severské chůzi. Řehoř nejprve pomáhal Antonínovi s údržbou zahrady a domu a pak se rozhodli, že spolu budou veselejší. Helena byla ráda, že maminka opět rozkvetla a na svět se nechystá. Život jde dál, dokud máme pro koho žít a musíme si vážit každého okamžiku.
